Naše projekty očima ostatních

 

Koncem října 2019 jsme navštívili Indii s přáteli, kteří náš projekt dlouhodobě podporují. V jejich odpovědích na naše otázky se dobře ukazuje rozmanitost vjemů z naší cesty i uvažovaní o současném stavu v Indii. Věříme, že i tyto odpovědi potvrdí našim dárcům, že podporují dobrou věc a že je ještě potřeba pokračovat.

Jak na tebe zapůsobila škola v Mansapuru? 

Romana Benešová:

Naše rodina školu dlouhodobě podporuje. Vždy jsme o vývoji školy slyšeli z vyprávění a četli články a měli jsme docela dobrou představu. Osobní zážitek je jako vždy nejlepší.

Výuka je na stejném vývoji jako u nás na základní škole. 

Přestože je dětí ve třídách mnohem více než u nás, soustředí se na výuku.

Indické děti dobře vědí, že čím více vzdělání budou mít, bude jim lépe. Po celou dobu pobytu to vyplývalo ze všech diskusí s dětmi a studenty, i v samotné vesnici Mansapur, která je velmi chudobná. Většinou nemají ani postele, ale mají sny, přání –stát se lékařkou, IT specialistou nebo i jen skromný plán vyučit se a mít řemeslo.

Robert Beneš:

Škola byla moc zajímavá hlavně to, že se děti učily jinou metodou než my. Hodně nahlas si opakovaly učivo. Budova je hezká jak zvenku, tak i zevnitř. Děti byly samostatné, bystré a snažily se a přístup učitelů k nim se mi taky líbil.

Viktorie Benešová:

Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Bylo neuvěřitelné poznat jejich učící techniky a vidět jejich usměvavé, i když většina z nich bydlí v lokální velmi chudé vesničce. Bylo vidět, že všichni přicházejí do školy s radostí a cílem, něco nového se naučit. Myslím, že jsou upřímně vděční za tuto příležitost.

Eliška Medřická:

Škola v Mansapuru mě překvapila v mnoha ohledech. Nejvíc mě samozřejmě překvapily děti v ní. Jejich disciplína je neuvěřitelná. Trochu mě až zarazilo, jak vzorně ráno nastupují a odříkávají naučené věty, modlitby. JInak jsou to velmi hodné a veselé děti. Všichni se k nám chovali velmi mile, navíc nám připravili krásné představení.

Jana Voppichler:

Fungujici škola pro děti v místech, o kterých Evropan nikdy neslyšel a ani si nedovede život v těchto končinách představit. Žádný projekt na papíře či vizualizace - ŠKOLA – tříposchoďová, z cihel a betonu, pevná, čista, s nádvořím ... v plném učebním provozu a všude kolem spousta veselých děti ve veku od 3-14 let.

Byla jsem překvapena a zároveň velmi hrdá na hrstku lidi z Česka, kteří si stanovili ambiciózní cíl a tento dotáhli nejen úspěšně do konce, ale dále jej podporuji a rozviji. Měla jsem možnost se na vlastní oči přesvědčit, kam a na jaký účel se nasbírané peníze vynakládají.

Mattihias Voppichler:

O děti je velmi dobře postaráno, o některé určitě lépe než doma v chýši. Do školy chodí rády, s nadšením, s vděčností, škola pro ně představuje luxus a naději na lepší život. Překvapen jsem byl z velkého respektu žáků vůči učitelům, kázní při výuce i o přestávkách a také čistotou a hygienou ve srovnání s čistotou a hygienou ve vesnicích a městech. 

Co si odnášíš ze setkání se sestrou Marií Goretti a jejími spolupracovníky?

Romana Benešová:

Tato velmi introvertní, tichá osoba je skutečně výjimečná. Nebylo to moje první setkání s ní. To první bylo před lety v Praze. Na sestře Goretti se mi moc líbí její smysl pro spojení toho dobrého, co v Evropě máme a zavedení do praxe v Indii. Je vidět, že se na cestách učí a naslouchá. Je na sebe i na své nejbližší velmi přísná, má obrovské výsledky. I přes svůj nedobrý zdravotní stav stále plánuje, jak zlepšit nemocnici, co nového vystavět, má detailní osobní znalost financí nemocnice, školy a všech objektů, které vybudovala nebo spoluvybudovala. Nechci ani zapomenout na její opravdu skvělý tým sester. Sestra Goretti se na ně může spolehnout,  pracují celé dny a stále rozdávají úsměv. Věděla jsem i dříve, že dělá hodně i pro děti, ovšem že ve svém životě vychovala již desítky nalezených a trpících dětí jsem si uvědomila až v jejím domě, při každodenním setkání se současnou skupinkou dětí, o které momentálně se sestrami pečují.

Robert Beneš:

Líbil se mi blázinec v její nemocnici, přestože jsem nikdy předtím v žádné nebyl a nemám srovnání. Ze začátku jsem byl dost překvapený, byli tam lidé většinou starší a mladé setřičky kolem nich hodně lítaly.

Viktorie Benešová:

Nejvíce na mě zapůsobila škola pro výuku zdravotních sester. Byla moderně vybavená pro všechny části zdravotní výuky. Vyzařovala příjemnou atmosféru jak studentek, tak milých řádových sester, které školu vedou a které byly plné positivní energie.

Eliška Medřická:

Velmi na mě zapůsobila samotná sestra Goretti. Je to neuvěřitelně silná žena a práce, kterou dělá, je velmi důležitá. Obzvlášť mě zaujalo, že odborní pracovnící z nemocnice jezdí i do okolních menších vesnic, kde informují obyčejné lidi o tom, jak se chovat ke svému tělu, jak být zdraví a jak se chovat během nemoci. Tyto přednášky mi přijdou opravdu nejdůležitější.

Jana Voppichler:

Vybrat jednu oblast nebo jedno oddělení v nemocnici by bylo nespravedlivé. Měli jsme možnost navštívit téměř všechna zařízení v areálu, nemocnici, psychiatrii, školu pro zdravotní personál, dětský domov, výrobní dílnu. Hlavou a zároveň i srdcem celého komplexu je sestra M. Goretti a já nechápu, jak tato sama dosti nemocná žena může dělat tolik práce a ještě se starat o sirotky ve svém domě. Má můj velký obdiv a úctu.

Mattihias Voppichler:

Společně s lékařem a fyzioterapeutem z nemocnice Marie Goretti jsme navštívili vzdálenější ostrovy, které zasáhly záplavy v období dešťů. Doktor megafonem oznamoval ordinační hodiny a svolával lidi do lékařského domu na ostrově. Před vstupem do ordinace si všichni pacienti vyzuli boty, nastala registrace a zdravotní prohlídka, která spočívala v měření tlaku, teploty, funkce plic ... řada pacientů měla ve vlhkém prostředí kožní vyrážky, problémy s klouby. Poprvé v životě jsem měl možnost sledovat dobrovolnou práci lékařů v takové zemi. Toto je jen jedna z aktivit sestry M. Goretti, která má za všechnu práci  můj  velký obdiv.

Dovedeš si nyní představit, co se asi díky koronaviru děje v Indii a jak jim pomoci?

Romana Benešová:

Naše rodina je v pravidelném kontaktu s lidmi z oblastí, které jsme navštívili.

Díky telekomunikační technice a internetu mohou naše děti komunikovat s dětmi v Indii.. Takže i teď víme, že do školy nechodí a velmi podobně jako u nás je “zavřeno” na mnoha místech. Což je správné. Co je určitě ale problém, že v Indii asi nedosáhnou takovou disciplínu a nemohou z mnoha důvodů zavést takové opatření jako u nás. Je to lidnatá země a prostory jsou stísněné a pokud by se objevil nakažený člověk i laik pochopí, že se rázem patrně nakazí velké množství lidí, možná velká část vesnice, apod.

Toho se moc bojíme. A velmi dobře vím, že jim tam pomůže opravdu každá koruna…

Robert Beneš:

V době koronaviru je to všechno v Indii určitě ještě mnohem těžší než jindy. Děti nechodí do školy, musejí zůstat v chatrčích, omezeně ven a i rodiče to musejí mít s nimi složité. Koronavirus je nebezpečný druh viru, píšeme si a volám a doufám, že jsou na sebe opatrní. Přeju si, aby se nenakazili.

Viktorie Benešová:

Nedokážu si vůbec představit, co musí prožívat. Děti stále běhaly venku s kamarády a všichni žili v kolektivu. Často na ulici do pozdních nočních hodin. Ve vesnici v Mansapuru se sotva celá rodina vešla pod střechu a byli rádi, že mají jednu postel pro 6 členů rodiny. A teď mají omezený režim a musejí vydržet na jednom místě...

Eliška Medřická:

Dokážu si představit, že ve městech je dobrá informovanost a lidé zůstávají doma v bezpečí. Nejsem si moc jistá, jak jsou se situací seznámeni lidé ve vesnicích, myslím si, že obzvlášť starší lidé v těchto oblastech jsou velmi ohrožení. Pomoci se dá nejspíš darem skrz nějakou charitativní organizaci, možná i zasálním nějakých ochranných pomůcek. Důležité je tímto způsobem podpořit hlavně pracovníky nemocnic.

Jana Voppichler:

Často doma vzpomínáme na Indii, jsme ve spojení s přáteli a představujeme si nepředstavitelné. Upřímně řečeno si korona-situaci v Indii vůbec nedokáži a ani nechci představit! Karanténa? Hygiena? Dezinfekce? Roušky? Odstup? Nevím, z mé pozice opravdu reálná je finanční pomoc a následný nákup a zprostředkování dezinfekčních a hygienických potřeb.

Mattihias Voppichler:

Koronakrize znamená pro mě úplně novou situaci, ve škole, ve sportu, ve styku s kamarády, babičkou a dědou. Přemýšlím, ale sám pomoci nemohu. Jednak je Indie daleko a ani nevím, co v Indii potřebuji a co by pomohlo. Myslím, že skupina nebo organizace jako např. PONS 21 má určitě vice možnosti.

Pokud se da dohromady více lidí, pak i můj příspěvek ve výši 10 EUR bude mít přínos a pro mě zároveň uspokojení, že mohu pomoci.

Kontakt

Pons 21, z.s. Chodská 489/1
602 00 Brno
ČÚ: 244271528/0300
IBAN: CZ58 0300 0000 0002 5825 4075
BIC: CEKOCZPP
ČÚ sbírky Hledáme 1000 Marií: 258254075/0300
+420 724 643 102,
+420 603 558 260
pons21@email.cz